,,Blázen? Asi ano.'' aneb když se někdo zamiluje do autocrossu :)
Jmenuji se Adéla Paráková, ale nikdo mě teda nenazývá jinak, než Ajka. Mám 17 let, věnuji se agility, sportovní kynologii, focení, autocrossu a okrajově i jiným sportům se psama.
Vlastním tři psy a to NO Lesie, BOC Maybe a pyrenu Foxíka. S Léjou jsme si začaly budovat vztah od jejího prvního dne, jelikož byla něčím vyjímečná. V jejím necelém roce jsme začaly běhat agility v Kroměříži. Byla strašně šikovná, kontaktní a taky chápavá. Když jsme vyzkoušely pár závodů, tak jsem vlastně zjistila, že to pro Léju není vůbec to pravé, závody jí nebavily, a tak jsme se rozhodly zkusit jiný sport. V roce 2011 jsme se staly členy v kynologickém klubu v Prostějově a s Léjou se věnovaly obranám a poslušnosti. To jsem tehdy ale nevěděla, že z ní vyroste takový blázen, který místo sportu hraničil s agresivitou. Po snaze Léji vysvětlit, že je to skvělý zábavný sport, jsem snahu vzdala a přestaly jsme se věnovat i obranám. Teď se věnujeme trikům a doma občas agility.
V prosinci roku 2011 se mi naskytla možnost mít borderku. Byla to sice borderka bez PP, možná nebyla dokonalá, ale už jen z toho důvodu, že sem jí mohla mít, jsem byla šťastná. Bohužel přišlo zklamání a borderka nebyla. Od té doby jsem přestala věřit na jakékoliv zázraky, nebavilo mě vůbec nic, s Léjinkou jsme jen chodily na procházky. O měsíc později se mi tato možnost naskytla znovu, ale už jsem jí nevěřila, nechtěla jsem zažít opět další zklamání. To ovšem byla chyba, protože mi další den dovezli moje vysněné zvíře. V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě, od první chvíle jsem se do ní zamilovala a pojmenovala jsem jí Maybe. Když mi jí dovezli, měla už 5 měsíců a byla z části socializace zanedbaná. S Mejbinkou jsme všechno postupně a hrozně dlouho odbourávaly, její strach z tunelů, slalomu a všech možných skoček. Po dvou letech se mi to povedlo a výsledek je pro mě neuvěřitelný. Spolu se teď věnujeme agility, dogdancingu, poslušnosti, občas se snažíme dogfrisbee a taky bikejöring. Máme spolu skvělý vztah a vážím si toho, že ji mám. Není to ta dokonale praštěná borderka, která má věčně aport v zubech, ale je moje a to je pro mě nejduležitější.
Na konci července 2015 nám do smečky přibyl nový parťák pyrenejský ovčák Foxík. Zatím je jeho závodní kariéra ve hvězdách, ale musím říct, že je šikovný.
Abych se přiznala tedy se vším, musím napsat i něco o autech. V roce 2010 jsem se konečně asi po čtyřletém přemlouvání dostala na autocrossové závody, kde jsem konečně poznala, co mě tak neskutečně baví. Poznala jsem ten nejúžasnější sport, jaký pro mě může existovat. Oblíbila jsme si spousty jezdců, našla tam spoustu kamarádů a závodní atmosféra těchto víkendů je nepopsatelná. Díky autocrossu se mi taky do ruk dostala malá spalovací bugina, které jsem dala jméno Olinka. Od té doby jsem si zamilovala všechna auta, čtyřkolky, buginy a konečně jsem zjistila, jak mě strašně baví řídit. Taky věřím v sen, že mi jednou rodiče koupí moji vysněnou čtyřkolku, budu jezdit v krásné octávce, kde výplň kufru budou tvořit kenelky s pejskama a že taky jednou dostanu možnost projet se v bugině.
Vlastním tři psy a to NO Lesie, BOC Maybe a pyrenu Foxíka. S Léjou jsme si začaly budovat vztah od jejího prvního dne, jelikož byla něčím vyjímečná. V jejím necelém roce jsme začaly běhat agility v Kroměříži. Byla strašně šikovná, kontaktní a taky chápavá. Když jsme vyzkoušely pár závodů, tak jsem vlastně zjistila, že to pro Léju není vůbec to pravé, závody jí nebavily, a tak jsme se rozhodly zkusit jiný sport. V roce 2011 jsme se staly členy v kynologickém klubu v Prostějově a s Léjou se věnovaly obranám a poslušnosti. To jsem tehdy ale nevěděla, že z ní vyroste takový blázen, který místo sportu hraničil s agresivitou. Po snaze Léji vysvětlit, že je to skvělý zábavný sport, jsem snahu vzdala a přestaly jsme se věnovat i obranám. Teď se věnujeme trikům a doma občas agility.
V prosinci roku 2011 se mi naskytla možnost mít borderku. Byla to sice borderka bez PP, možná nebyla dokonalá, ale už jen z toho důvodu, že sem jí mohla mít, jsem byla šťastná. Bohužel přišlo zklamání a borderka nebyla. Od té doby jsem přestala věřit na jakékoliv zázraky, nebavilo mě vůbec nic, s Léjinkou jsme jen chodily na procházky. O měsíc později se mi tato možnost naskytla znovu, ale už jsem jí nevěřila, nechtěla jsem zažít opět další zklamání. To ovšem byla chyba, protože mi další den dovezli moje vysněné zvíře. V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě, od první chvíle jsem se do ní zamilovala a pojmenovala jsem jí Maybe. Když mi jí dovezli, měla už 5 měsíců a byla z části socializace zanedbaná. S Mejbinkou jsme všechno postupně a hrozně dlouho odbourávaly, její strach z tunelů, slalomu a všech možných skoček. Po dvou letech se mi to povedlo a výsledek je pro mě neuvěřitelný. Spolu se teď věnujeme agility, dogdancingu, poslušnosti, občas se snažíme dogfrisbee a taky bikejöring. Máme spolu skvělý vztah a vážím si toho, že ji mám. Není to ta dokonale praštěná borderka, která má věčně aport v zubech, ale je moje a to je pro mě nejduležitější.
Na konci července 2015 nám do smečky přibyl nový parťák pyrenejský ovčák Foxík. Zatím je jeho závodní kariéra ve hvězdách, ale musím říct, že je šikovný.
Abych se přiznala tedy se vším, musím napsat i něco o autech. V roce 2010 jsem se konečně asi po čtyřletém přemlouvání dostala na autocrossové závody, kde jsem konečně poznala, co mě tak neskutečně baví. Poznala jsem ten nejúžasnější sport, jaký pro mě může existovat. Oblíbila jsme si spousty jezdců, našla tam spoustu kamarádů a závodní atmosféra těchto víkendů je nepopsatelná. Díky autocrossu se mi taky do ruk dostala malá spalovací bugina, které jsem dala jméno Olinka. Od té doby jsem si zamilovala všechna auta, čtyřkolky, buginy a konečně jsem zjistila, jak mě strašně baví řídit. Taky věřím v sen, že mi jednou rodiče koupí moji vysněnou čtyřkolku, budu jezdit v krásné octávce, kde výplň kufru budou tvořit kenelky s pejskama a že taky jednou dostanu možnost projet se v bugině.